Máme pro vás báječnou novinu. Byli jsme vyzvání ke spolupráci plantážníky z BG asociace, a to konkrétně bývalým sběrovým referentem asocky a významnou osobností české BG scény Mílou Peterkou. Bude se jednat o zcela novou rubriku inspirovanou sadomasochistickým pořadem TV Nova – Volejte řediteli. Naše rubrika se jmenuje: „Volejte a pište sběrovému referentovi“. Motto celé akce zní, „Všechno na co jste se báli zeptat předsedy aneb Míla otvírá archiv“. Svoje dotazy můžete posílat na známou adresu, nebo můžete volat na telefonní číslo 0603 42 39 70. Pro začátek jsme Mílovi položili sami několik otázek.
Trhač: Jsme rádi, že došlo k tak výraznému počinu v oblasti spolupráce a výměny informací mezi BG periodiky. Co vás, jako předsednictvo, k tomuto kroku vedlo?
Míla P.: Především, už nejsem členem předsednictva, ale jako vlivná BG osobnost, a tou já bezesporu při vší své skromnosti jsem, bych rád pomohl naší roztříštěné scéně se tak nějak sjednotit. Přátelé, dost bylo těch žabomyších válek a kontraproduktivních diskusí o tom zda kytarový doprovod zvládá lépe Ivo Drbohlav nebo Martin Ledvina. Anebo – otázka ženského hlasu v bluegrassu. Nebo třeba – patří do bluegrassu tahačka? Proto jsem se rozhodl veřejně vystoupit a říct co vím.
Trhač: Je pravda, že jsi učil Petra Kůse na mandolínu?
Míla P.: Tak tuhle otázku jsem čekal. Tehdy, ano Petr si ode mně opisoval akordy a nějaké tabulatury. Taky jsem mu jako prvnímu člověku u nás půjčil svou školu hry na mandolínu, tenkrát to byla ještě taková ručně psaná samizdatová záležitost, hrál jsem si s tím téměř dva roky, ale bohužel mi ji Petr už nikdy nevrátil, změnil si telefonní číslo a vyhýbal se mi. To pro mě byla velká rána. To bychom tu hned napoprvé nemuseli rozebírat. Nechci čtenáře odradit, většina lidí má Petra za charakterního člověka.
Trhač: Ano, to je známá historie. Jak jsi se seznámil s Robertem Křesťanem?
Míla P.: Já jsem mu tehdy v Brně dělal vedoucího v jiskrách a potom v pionýru. Robert byl jiskra velmi pilná a zvídavá. Vždycky se mě ptal – soudruhu vedoucí co to máte za divný barabán? (Barabán = ruský buben) Tenkrát to bylo docela o hubu ukazovat banjo dětem na schůzkách. Banjo, nástroj z Ameriky, byl vždycky ve velké nevýhodě proti tahačce, nástroji hojně používanému v Sovětském Svazu. Někteří banjisti se proto raději učili nejdřív na tahačku (viz. Petr B z PBB, pozn. redakce) a rusky. Nakonec ruština byla stejně tenkrát povinný jazyk. Ale my jsme banjo uhájili tím, že je to vlastně lidový nástroj rolnické třídy v USA a taky nástroj černých otroků, to hodně zabralo.
Trhač: A Robert?
Míla P.: Jo, tak ten se v banju zhlédl. Obstaral jsem mu tenkrát levně Marmu – to byla taková východoněmecká obdoba Gibsona. Byl hodně pilný, dělal rychle velké pokroky, takže za rok a půl už se staral o to jak založit kapelu. No a tak vznikli brněnští Trapeři.
Trhač: Traduje se, že Robert měl na pravé ruce dva palce, nepřekáželo mu to?
Míla P.: Ne, právě naopak. Měl sice na pravé ruce dva palce, ale celkem jenom čtyři prsty. Ten druhý palec měl místo ukazováčku, což pro něj, jako pro banjistu byla ohromná výhoda. Ten prst byl totiž tak silný, že jsem dodneška ještě u nás neslyšel nikoho s tak dobrým tónem. Škoda, že toho banja Robert nechal. To bylo v éře Poutníků, udělal to kvůli Luboši Malinovi. On je skromný a tak všude říká, že to bylo kvůli tomu, že je Luboš Malina lepší. Ale pravda je taková, že ustoupil, protože Luboš byl silnější. Potom na jednom poutnickém zájezdu v SSSR prodělal plastickou operaci ruky. Byla to v Leningradě u prof. Zapljuščenka. Byla to vlastně první operace svého druhu v zemích RVHP. Rozštěp palce. Prof. Zapljuščenko to udělal tak perfektně, že dnes už nikdo nepozná, že Robert měl kdysi jen čtyři prsty.
Trhač: Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další spolupráci v naší nové rubrice.
