Vážení přátelé,

odpustím si senilní úvod o tom, jak nám začalo sněžit a rovnou Vám povím, co mě v poslední době nejvíce pobavilo. Byla to reakce našeho Předsedy na „Trhač“: „.. až zjistím, kdo to dělá, tak se asi neudržím!“(no hlavně, aby byl někde poblíž záchod). Nevím, co je pravdy na tom, že Schovanky se chtějí dát hromadně sterilizovat a Honzu Vyčítala přestalo bavit si hrát na šišlala a začal mluvit normálně, jisté však je, že oslavy VŘSR máme za sebou, a tak jsme se mohli pustit do práce na třetím čísle, které (jak se později ukázalo)není číslem listopadovým, ale vánočním, a jenž právě držíte v roztřesených rukou. Proto také naleznete uvnitř čísla malý dáreček a celá redakce Vám přeje vše dobré a hezké vánoce. Co je u nás nového? Rubrika Síň Slámy, Volejte a pište sběrovému referentovi a další volný comics. Pokud dopadnou dobře všechna jednání, mohl by být náš plátek k mání i v několika obchodech. Do příštího čísla bychom chtěli zařadit i kalendář akcí, takže nám pošlete svůj rozpis vystoupení a budete „in“. Pište dále. Spolupráce s Vámi je úžasná.

Právě jsem vyčerpal veškerou dávku pozitivizmu, pošťoural se trochu v uchu, potom v ústech -abych dostal tu správnou žlučovitou náladu a odcházím napsat nějakou peprnou recenzi, ne jako minule.

Tak, nitroglycerín pod jazyk a jdeme na to

Pro každého kdo propadl kouzlu trampských písní tu máme jedno slušné dílko v podobě kazety s názvem “Pohoda s kytarou 2”. Nevíme který nadšenec nám ji do redakce poslal, ale pěkně děkujeme a : “ať Tě za to mor, cholera a týfus životem provází, plantážníku!”. Pavel Handlík, známý to kytarista, šklebič a zpěvák se na této nahrávce představil i se svým bandem coby doprovod svého tatínka.Všechna čest, tatínek zpívá songy, které jistě potěší všechny staromilce a usedlíky jejich osady (vždyť k tomuto účelu byla jistě kazeta vydána), ale nás nejvíce zaujal výkon skupiny Lojzíci. Myslím si, že více zprasit songy jako: “ To bylo v Dakotě, Valčíček, Blizard a Japonečka”, se už nepovede nikomu. Celému tomuto hudebnímu posvícení pak vévodí skladba “It´s A Long Way To Tipperary” (zřejmě zpívaná laponsky, či jiným eskymáckým dialektem), zpěv K.Šléglové, která u toho asi spala a pak mandolína, hraná P. Handlíkem (škoda že dostal epileptický záchvat zrovna při sóle). Vřele doporučuji!

Tak nám proběhl první ročník SPBGMA EUROPEAN BLUEGRASS BAND CHAMPIONSHIP ve Vídni a neměl kupodivu nic společného s houbařením, jak by napovídal název. Z rozličných koutů Evropy se tam sjelo nemálo kapel s dobře promasírovanými hlasivkami a s těly pevně napasovanými do maturitních obleků. I kloboukářů bylo dost. Zapomněl jsem totiž dodat, že jedním z hodnocených kritérií bylo kromě hudebních kvalit i oblečení. Českou výpravu vedl Táta bluegrassu – Petr Brandejs. V nervózní atmosféře si všichni naši hoši a děvčata vedli, jak uměli, tzn. : Modrotisk óperoval, Reliéf vokáloval, Nová Sekce do toho mlátila, Petr Brandejs Band vtipkoval, Monogram nyl, Country Coctail odehrál, Bluegrass Comeback instrumentálkoval. A nakonec si zlato stejně odvezli Slováci – Fragment. Nová Sekce si odvezla kromě druhého místa ještě propíchnutou pneumatiku (že by někdo zhrzený), Monogram byl třetí, Petr Brandejs Band čtvrtý a největší nestydatostí bylo, že kapela, která si podle svých slov jela pro vítězství (když prý nebude soutěžit Nugget) – Reliéf, byla až pátá. Chudák Zbyňďa to prý neunesl a jako jediný z české obce bluegrassové nešel nikomu pogratulovat. Pak si ještě vylil zlomené srdce na internet v tom smyslu, že to celé stálo, cituji: “ za hovno“ (no jakpak by ne, když jste nevyhráli), a že naprosto nechápe pozici Nové Sekce (asi si myslel, že měla být první nebo že jakýmsi trestuhodným nedopatřením došlo patrně k záměně pořadí s Reliéfem). Country Coctail obsadil se skromností sobě vlastní devátou příčku. Eda to asi okomentoval: „No jo“. Co k tomu dodat? Tak vám všem pěkně gratulujeme, že jste to s tou naší československou bluegrassovou federací té Evropě hezky ukázali.

Již dlouhá léta je na naší scéně stálicí skupina COP. Kořeny této tlupy podivných (převážně plzeňských) individuí, sahají opravdu do nepaměti. Skupina se milionkráte rozutekla, přeskupila, omladila, ostaršila a tak všelijak podobně a teprve posledních pár let (po odchodu dědy Ptáčka) to už vypadá na stálejší obsazení. Chlapům se nedá zapřít jejich drive a popularita, kterou si díky němu získali. Nachází se mezi nimi i zdatní hráči na rozmanité hudební nástroje, např. J. Vopava (rodák z Vopavy), nebo Nowak (polský vyděděnec), kteří ale zřejmě nijak neoslovili BG asociaci a její kumpány, neboť asocka vyloženě dělá, jako když neexistují. Je mi dávno jasné proč! Bluegrass se totiž hraje jenom na Náchodsku, Příbramsku a v Brně, je nanejvejš na 3 akordy a nesmí být modernějšího a dravějšího charakteru, než by snesl Bill Monroe (výrobce tlumičů). Na druhou stranu: bluegrass je cokoliv, v čem hraje předseda. Je smutné, že tato organizovaná banda nevnímá houslisty jako je Štěrba či Vopava a zpěváky jako jsou Vopava i Leicht a mají své koně jen mezi svými příbuznými a těmi, kteří platí příspěvky BGA. Možná by redakci BG listů neuškodilo slézti z piedestalu a vyslechnout si i názory jiných lidí, lidí kteří jsou nečleny asociace, to by pak ony pověstné ankety možná získaly alespoň trochu na vážnosti. (Dle mého názoru je například takový Štěrba více bluegrassový než kdokoliv z Pepů Malinů!). Ale abych nevypadala jako Copácká fanynka (těch je dost a vydařených!), musím říci, že mají i stinné stránky. Třeba jejich texty, tak ty jsou tedy opravdu prdelní! Fráze typu : “ Já mám kladivo, fidle v náručí ohřej a přišel polda a popad mě, bla bla …ty jsou vážně k popukání. Možná by neuškodilo, občas zajít do divadla, či navštívit knihovnu a zkusit si lehce rozšířit obzory, neboť texty nasvědčují tomu, že poslední přečtenou knížkou byl Medvídek Pů kontra Jesse James. Na druhou stranu, národ si Copáky zpívá a jejich texty si většinou všichni pamatují, o čemž se nějaké Brandejs – Bandě nemůže ani zdát.

Jak jsme se doslechli, Milan Menda (ten kterého si lidé (?) z Plyš Fish pletou s Mandolou a Mandelou), známý kytarista, má prý falešný knír. Sdělil nám to jeho spoluhráč Jirka Lebeda, který s ním vyrůstal na hnoji ve vísce zvané Jirčany. Jirka se s knírem už narodil a měl s ním spoustu problémů (zvláště v jeslích), protože nešel ničím oholit. Milan mu knír vždycky strašně záviděl a hned z první výplaty v JZD, si pořídil umělý. Vždy když hraje sólo na kytaru, vypadá jako když si ho hryže, ale to on si ho přidržuje spodními zuby, aby nebylo vidět, že mu horní již vypadaly. Musí tedy zpívat se zaťatými zuby (spodními), protože kdyby knír pustil, hned by mu v průvanu začal vesele poletovat kolem hlavy.

Radim Duda, ostravský to mandolinista, o němž se traduje, že je dokonce všech mandolinistů generál, je také na BG scéně dost oblíben. Při spatření jeho osoby se i mnohý otrlý dobrodruh vyděsí, zbledne a začne jím cloumat smrtelně ledový třas. Už na samém počátku svého hraní pohrdl pojmy jako je Bill Monroe, skromnost a rytmus. Ihned totiž pochopil, že by byly pouze na překážku jeho virtuozitě. Zhlédl se v tradičních BG hráčích jako je Radim Zenkl, Štěpán Rak, Imrich Bugár a zřejmě i pan Tau, neboť jeho sólíčka jsou skutečně kouzelná. To by toliko nikoho nebolelo, jen kdyby byl tento chlapík němý nebo alespoň méně sdílný. Po svém návratu ze Spojených států, kam jel zřejmě vyžrat ledničku Zenklovi, se tento mamlas lišácky přitočil k jedné nejmenované skupině* a povídá: “ Aem sem byl v Amerika, end já, em, tam mluvit s Grismanem, é, a on mě povídat, é, že, é, český mandolin, é, nejlepči, é, mandolin, eh a že takovou, é, jako já, ú, takovou, ani on, ý, nemít!” Vabanci na to zase: “É, ehm, tedy ??? ” a začínalo to vypadat na poměrně plodnou debatu. Celou situaci prý nakonec zachránili haviři ze skupiny Drops, kteří Dudu moc dobře znají a slovním přirovnáním k určitým anatomickým zvláštnostem mužů ho zahnali zpátky do lesů.

* Vabank

Dle našich dostupných informací, se hvězda českého kotlíku, folku, grassu, trampgrassu a určitě tak trochu i bigbeatu Honza Nedvěd tak nějak roznemohl. Vše bylo poměrně drženo v tajnosti, ale našli se svědci, kteří neudrželi jazyk za zuby. Jeník Nedvědů (bratr částečně normálního Fanouše) se na jednom ze svých koncertů, respektive při vrhání lásky, porozumění a slizu do publika, najednou odhmotnil, osvítila se mu pleš a tu prohlédl, že právě on je tím vyvoleným, který dovede lidstvo k lepším zítřkům. Naštěstí přivolaní saniťáci zcela nesdíleli tento názor a nepatřili kupodivu ani ke stádu jeho oveček a včas Jendu dopravili do bezpečí psychiatrické kliniky, kde se mu odborníci z řad lékařů (kteří už ho stejně každou chvílí očekávali) pokusili vysvětlit, že není Pánbůh ani Ježíš Kristus, ale že kdyby si alespoň občas zajel autem do přírody, mohl by se z něj stát při troše dobré vůle třeba i tramp. Tak to je vážně smutný příběh a nám nezbývá než popřát brzké uzdravení. A hlavně: “Honzo nikam nepospíchej, my to tady bez tebe chvilku vydržíme, úplně stačí škoda napáchaná Tvým bratrem!”

Mezi u nás vydanými školami na hudební nástroje, už dlouho chyběla nějaká vydařená škola na banjo. Proto se známý průkopník a hráč na tento folkaře odpuzující nástroj – Marko Čermák rozhodl, že to ještě všem natře a vydá brožuru. Určitě v ní nechybí ani jeho varianta Foggy Mountain Breakdown, bez použití levé ruky nebo ústřední melodie seriálu Žena za pultem – Dueling Banjos, bez použití nástroje. Jelikož si ale Čerka vážíme a víme v jaké době tvořil, nechceme doň nijak moc prát. Mnohem více naší pozornost přitahuje dlouho chystaná a prý už vydaná škola Petra Brandejse na tentýž nástroj (tedy banjo). Péťa má se školením zkušenosti, vždyť jeho slavný Petr Brandejs Band (pořád nám vrtá hlavou podivná shoda jmen kapelníka a kapely) celý vyučoval na své soukromé BG dílně. Jak jsme slyšeli, byla to prý podařená taškařice. Obzvlášť lahůdkové muselo být vyučování zpěvu a vokálů, vždyť vrchní zpěvačka Svatava ztratila hlas v 5-ti letech a nikdy už ho nenašla. Ještě že tam učil zpěv a basu i nějaký cizí eunuch ze skupiny Reliéf. Zpět ale k Petru Brandejsovi. Tento jonák už asi 2 roky obtěžuje všechny české hráče a loudí tabulatury, takže to vypadá, že to bude škola všech ostatních, jenom né jeho. To by nás mrzelo. Zvláště proto, že se nám líbí Petrův takzvaný “Ledový styl”. Jak to asi dělá? Má před koncertem ruku v mrazáku? Nebo hlavu? Doufejme že to tam napsal! Takže držíme palečky a těšme se, že po banjové škole vydá i BG školu na tahací harmoniku.

Ivo Drb O´ Hlav, známý jogín, bezdomovec a znalec jízdního řádu, se před nedávnem rozhodl opět tvrdě demonstrovat své zaujetí pro stylovou čistotu a ve své skupině E.G. Revival provedl několik zásadních změn. Doufejme, že pouze ku prospěchu věci. Zhulánovitělého Honzu Mácu vyměnil za jednoho ze Svědků Jahodových, a to Svědka Zdendu. Petra Brandejse, obsluhujícího v této kapele výjimečně banjo, nahradil náš oblíbený lamač dívčích i chlapeckých srdcí nudista a otužilec Zbyněk Bureš, u něhož je pravděpodobnost, že do tradičních instrumentálek a písní začne zatahovat poutnicko-fragmentovská sóla Svati Kotase, opravdu minimální. Teď nezbývá než držet odvážnému Ivovi palce, aby neupadl do takové nemilosti Všemohoucího Předsedy jako my, bezbožní pisálkové, nevážící si našich nejčistších morálních vzorů. A pokud se tak přeci jen stane, nevěš Ivo svou vousatou O´Hlavu. Není totiž nic zábavnějšího, než moci zblízka sledovat zoufalé rozčilování se Nedotknutelného nad vším a všemi, kteří si dovolí zastávat jiný než harmonikářský pohled na svět.

Tak jsem nedávno (tuším 4.11. 1998) shlédl omylem pořad “Riskuj” a málem jsem omdlel. Vtipný moderátor totiž zrovna četl dopis s básní od divačky pí. Macákové z Kopidlna. Text básně zněl přibližně takto: “ Venku je pěkně, občas špatně. Já sedím u TV a je mi dobře. Tralalá, tralalá, to je pěkná básnička! ”

Již jsem tedy milí Větráci pochopil, kdo Vám píše texty. Například ten : “ Bill Monroe když našel modrou růži, položil jí na banjovou kůži, atd, atd…..” . Móc pěkný, gratulujeme!

Jak jste se jistě již všichni dozvěděli, druhé místo na mezinárodní BG soutěži vyhrála pražská skupina Nová Sekce a myslím, že tato skutečnost byla pro nás všechny velkým překvapením. Šokován byl i známý kybernet a muzikolog Zbyněk Bureš, který to celé nějak neunesl a v afektu nadupal do internetu stránku sprosťáren. Nejvíce však byla překvapena samotná Nová Sekce. Tato partička pražských výtečníků, jejichž vstup na jeviště připomíná návrat opilých horníků na svobodárnu, se nijak moc nepřipravovala (před vystoupením prý na chodbě trénovali staré Zelenáče) a Lukáš Mayer si prý ani nepřivezl banjo, neboť si myslel, že jedou na rodinný výlet do rodiště Karla Maye. To však nás, co Novou Sekci známe, nijak neudivilo.

Tato osada poslední dobou vzala ztečí všechny české BG scény a spoustě slušných muzikantů leží dost v žaludku (viz – internet). Aby ne! Tak si všechny pěkně vyjmenujeme. První element je Marek Špek Dráb, který prý má také prsty v Trhači (HA!!), přestože to furt zatlouká, určitě si na něj jednou Brandejs s Rohlíkem počíhaj a to pak bude mela! Nadarmo však nemá přezdívku Špek, a proto aby si jich vůbec všiml, musí se na něj oba chlapci řádně rozeběhnout! Tak tento jinoch hraje na kytaru. Prý dobře. Hmmmm. On ten rytmus, panáčku, současně s čistotou tónu by se měl aspoň občas trénovat, aby to neznělo jako na sejšnu u Třasáků, ale zase to co Špek fláká ve hře, dožene svým kvalitním „muzikálovým“ zpěvem. Další kvítek a zakladatel bandu (všímáte si, jak je slovo „BAND“ poslední dobou populární?) je Tomáš Tichý. Je to vcelku plachý jinoch hrající dobře na mandolínu (ví při hře pravá ruka o levé?) a občas i náznak zpěvu utrousí, ale to ho moc nebaví. Zato ho baví převelmi vtipně konferovat, což se mu daří, zvláště má-li lehce upito. Jeho nejmilejším cílem je pak banjista a otec dítěte Lukáš Mayer, kterému to ale nevadí. Lukášovi často ke štěstí stačí že ví, kde se momentálně nachází, a že mají rum. No a poslední kus v partě je mumifikovaný Ivánek Preisler, který již v roce 1916 pomáhal začínajícím country kapelám v maďarském pohraničí. Ten o slově rytmus prý již slyšel, ale nemíní si jím kazit svůj osobitý styl.

Tak tady je máme všechny pohromadě a kdo jste ještě nezažil koncert Nové Sekce, rychle na něj pospíchejte. Stojí to za to!

V některých z našich listů jsme již psali o výborném počítačovém programu Věčného Poutníka – Mirka Hulána. Pro ty, kteří si díky němu zmrzačili prsty a morálně volní vlastnosti, je tu další perlička a to kytarová škola Hulán – Šruma. Hulána nechme hnít a věnujme se druhému aktérovi tohoto nešťastného případu – Jiřímu Šrumovi. Tento ztepilý chasník, který hrával doma podle budíku a nezná slovo rytmus, byl vždy kupodivu ozdobou BG dílen jako učitel na kytaru. Ono by se dalo dlouho vesele vyprávět o tom, kterak takový výběr učitelů na dílny vypadá. Většinou dílnu organizují takoví znalci, že jednomu svírá srdce ledová ruka strachu v obavě, jak to všechno dopadne a žák do poslední chvíle neví, nebude-li on lepší než jeho učitel. Ještě že vždy po několika hodinách u Šrumy žáci pochopili a přesunuli se k jinému kantorovi. Smůla byla, když jediným dalším lektorem, byl zrovna jenom Hulán. To se pak žáci učili mezi sebou navzájem, nebo se rychle přeorientovali na jiný nástroj a u obou mučitelů zůstali jen psychicky silní nebo hluší. Jiříkovi Šrumovi to ale nikterak nevadilo a na večerním sessionu vždy mydlil kytaru v první lajně, což by se dalo tolerovat, kdyby jí neměl zapojenou v combu. Občas se sice mezi ostatními muzikanty našel nějaký hrdina, který mu ji v nestřeženém okamžiku vypnul, ale Jirkovi to nikdy nedošlo a ku vzteku ostatních si ji vždy opět zapojil. Tak tito dva výtečníci spolu vydali Bluegrassovou školu. Kdo si myslí, že na Cripple Creeku nebo Old Joe Clarkovi nemohli nic zkazit, ten se šeredně mýlí, ale přes to všechno Vám tuto masochistickou příručku, jež by se spíše měla jmenovat “Encyklopedie pro vymítače ďábla”, vřele doporučujeme.

Je důležité upozornit na skutečnost , že v našem listě není místo pouze pro šprým a kritiku. Je-li co chválit, rádi pochválíme. A vskutku velikou pochvalu si zaslouží nový kabát BG Listů. Seriózně vyzírající časopis, výtečná (pochopitelně v rámci možností) obálka, obsahově bohatý, střízlivý a vyvážený materiál. Fotografie pak jen samozřejmě doplňují celistvost nového pojetí. Třikráte zdar a burácivé hurá! Bylo načase. Považujeme si přirozeně za čest, že jsme mohli poskytnout inspirační odrazový můstek autorovi novátorských změn velikostí formátu.

P.S. Sázka, že to nepřizná !!!

Teď Vám s radostí vylíčím událost, kterou znám z doslechu a nevím jestli se skutečně odehrála. Jisté ale je, že se odehrát mohla a pravděpodobně také odehrála. Rosťa Čapek, stavitel napodobenin a maket hudebních nástrojů při svém komponovaném pořadu v Country radiu sršel jednoho dne radami, kterak stavět a neublížit. Tato skutečnost už sama o sobě může připadat leckomu směšná, neboť při porovnání kvality s cenou jeho nástrojů, může opravdu leckoho udeřiti pepka a bylo by tedy možná vhodné na Rosťu upozornit příslušné úřady. Teď ale k věci. Na otázku: “Jak dlouho trvá postavit mandolínu?” vysvětloval prý ten den jakémusi chlapíkovi, že postavit mandolínu je sice kumšt, ale vesměs rychlá práce. Že stačí vydlabat desku, ohnout luby, vyvrtat díry, přilepit pražec, natáhnout struny, sundat žvejku ze zadní desky, vyjmout zevnitř zapomenutý pilník a mandolína je hotova, a to vše bratru za měsíc a půl. Na to však zvídavý chlapík do telefonu reagoval slovy: “ Tak proč mi jí Ty č . . . . . stavíš už dva roky?!” – což tedy opravdu nebylo hezké!

Přes veškeré sympatie k Robertu Šlachu Křesťanu (a že jich je), tu mám na něho drobnou historku, která se prý traduje okolo táborových ohňů a přiznám se, že díky její dokonalosti mi je úplně jedno, zakládá-li se na pravdě nebo ne. Jednoho dne prý Robert radil jakémusi muzikantovi z jiné kapely (snad BG Nova?), kterak psáti texty, ale nesetkal se s porozuměním a naopak mu bylo řečeno: “Hele neraď a neser, nebo Ti takovou prdnu, že uslyšíš hvízdání! Oni totiž i ty Křesťanovy texty jsou občas lahůdkové, například Švartnový náramky. Tak tato píseň se tedy opravdu vydařila, nevím v jakém stavu se Robert při jejím skládání nacházel, ale za celkový výsledek by určitě zasloužil popotahovat. Mezi znalci se dokonce šušká, že po něm kvůli tomu jde Janda se svojí nejochočenější VOSOU.

Petr Žižka

Veselou postavou naší BG scény byl po dlouhá léta známý kulturista a pornoherec Petr Žižka. Jeho skřehotavý zpěv (něco mezi záchvatem cvrlikání P. Rowena a přihřátou cirkulárkou) býval ozdobou BG dílen, kde jej bohužel tento chlapík také vyučoval. Byl proslavený také tím, že uměl z jakéhokoli dobra vyloudit tón, který nebyl o nic horší než zvuk rozkmitané prádelní šňůry. Další jeho pozoruhodnou vlastností byla a je úzkostlivá spořivost. Tento hoch neváhal a do automapy si tužkou zaznačoval místa, kde může vypínat motor a pokoušel se tímto ulehčit své kapse a potažmo svojí nablýskané Škodě 100L s krásnými modrými poklicemi. Ani co se týče oblékání nebyl Petr nikdy rozhazovačný. Džíny a růžovou košili střídaly v teplejších obdobích odvážné americké kraťasy a pamětníci nám dali za pravdu, že poprvé se takto oděn objevil Petr v roce 1965 u příležitosti slavnostního otevření veřejných záchodků na Uhelném trhu. Mezi zdecimováním skupin Poutníci a Oasa pomáhal otcovsky pubertálním Vabankům, aby si měli kde zahrát (teď mě napadá jestli je náhodou také neučil zpívat – to by odpovídalo) a potom si dal dohromady konečně svojí vlastní kapelu. Naprosto fenomenálně si vždycky uměl vybrat ty nejstrašnější existence, které se právě v tomto žánru pomotávaly. Opilec Lukáš Mayer (nyní Nová Sekce), zkrachovalý kulturista Petr Marek (nyní Bluegrass Tremp), zemědělec Jindra Holínský (nyní zemědělec), parytmik Martin Král (nyní manžel), abstinent Gerry Kaiser (nyní opravář), vševěd Zbyněk Bureš (nyní Reliéf), … atd., atd. Jedna věc se mu však musí nechat: se svým vlezdoprdelkovstvím uměl sehnat i ve špatných dobách pro kapelu kšefty, i když finančně to bylo akorát tak na benzín. Jeho zubící se hlava je dnes vidět už jen na pár festivalech a jen na vás nechávám, jestli je to dobře nebo špatně.

Vážení a milí,

stále platí nabídka doručování našeho plátku dalším zájemcům či zaslání minulých čísel Trhače. Množí se dotazy na výši předplatného. To však necháváme pouze jen a jen na Vašem uvážení. Samozřejmě se nám hodí nějaká ta koruna na poštovné, pronájem P.O. BOXU nebo na to, abychom mohli obléknout Trhače do slušivějšího kabátu.

Moc se o Vánocích nepřejezte, o Silvestru nepoblijte a do Nového roku si přejme, aby pro nás konečně BG asociace krom vydávání časopisu taky něco dělala (klidné sny Petře).