Poté co jsme se jednou, coby jablečné píďalky po klouzačce šplhali a dolů pak vesele sjížděli, sešli jsme se v klubovně na pravidelné schůzce. Nejprve jsme zkontrolovali, kterak každý z nás žil modrým životem. Co Vám budu povídat: copak slušná mluva, ale to mytí ve studené vodě. Kupodivu ani dobrých skutků (pokud počítáme psaní článků do Trhače) nebylo dost. Inu, co si budeme namlouvat: začátek roku je okurková sezóna nejen v našem fochu. Proto jsme se rozhodli, že část tohoto čísla věnujeme opět Vašim názorům a dopisům. V této souvislosti Vám chci také za Váš zájem a reakce poděkovat. Jmenovitě třeba Timu Zlámalovi, Petru Žižkovi nebo Zbyňku Burešovi, který (ač ho obrazně řečeno držíme v každém čísle pod krkem) nám napsal, že se mu líbí naše internetová stránka a tudíž si můžete udělat obrázek o tom, kdo pochopil, o čem je Trhač a kdo ne. Konec selanky (utřel jsem si slzy nad svým cituplným výlevem, brr!). Nicméně máme před sebou festivalovou sezónu a tak Vám přeji, abyste si ji užívali, sic můžete, protože nám to skýtá možnost, jak Vás při tom načapat.

Hodně hezkých textů, Větráci; podařených pikniků, Vabanci; eskymáckých ukolébavek, Poutníci; nejlepších muzikantů, PBB; vtipných pořadů , Nová Sekce; oduševnělých textů, Druhá Trávo a tak všelijak podobně přeje

Všechny zdravím (myšleno BG konferenci, ne Trhač – pozn. red.), je mi celkem jedno, jestli je někomu Trhač jen trochu sympatický, ale nechápu to. Sympatizujete s anonymy? S lidmi, kteří rozesílají ty nejšpinavější anonymní a tudíž nevyvratitelné a současně nepotvrditelné pomluvy? Mají dost inteligence na to, aby to všechno zabalili do veselého hávu. Na ty, kterým je to odporné, se potom můžeme dívat jako na škarohlídy, případně potrefené husy, které zkrátka nechápou legraci (výstižně řečeno – pozn. red.). Proto je, podle mě, zřejmě postoj mnoha lidí navenek méně odmítavý, než by si Trhač zasloužil. Když si někdo myslí, že jsem idiot, případně, že po večerech masturbuju v lese (to by nás ani ve snu nenapadlo – pozn. red.), ať sebere odvahu a aspoň se podepíše pod dopis, kde to všem sdělí. Já mu potom řeknu, co je na tom pravdy. Ach jo, zase jsem v návalu rozčilení porušil svou zásadu, že si Trhač nečtu (což dodržuji), ani se o něm nebavím (porušeno). Chtěl jsem jen říct, že se mi z těch lidí, co to píšou, chce zvracet. Snad mi ani neodpovídejte,jenom bych se zase vytočil.

Petr Brandejs

Po přečtení Tvého článku, Petře, je nám líto, že se nedá zároveň smát, zvracet a brečet – určitě bychom toho využili. Teda zcela určitě se dá zvracet a brečet, ale bez smíchu to není ono.

Pro toho kdo se chce zasmát, zde otiskujeme text inzerátu, který vyvěsil banjista, logoped a archeolog Zbyněk Podskalský, v krámku u Lubomíra Hermana:

Výuka hry na banjo – Zbyněk Podskalský

• Tradiční BG styl (a vida!)
• Pro začátečníky i mírně pokročilé
• Metodika úplného začátku (hmmm..)
• Odstranění špatných návyků (cheche)
• Pomoc při uplatnění v kapele (uááááá)
• K dispozici velký archív nahrávek a tabulatur (no řekněme..)
• Individuální přístup (jak jinak Zbyňdo!)

Pro náročné: Netradiční metody výuky, pomocí Neurotechnologie a Hypnopedie. (!!!!!!!!!!!!)

Věk hranice 12 let – X – nikdy není pozdě, nebojte se začít!! Tak Ti Zbyňdo pěkně děkujeme za to, že nenecháš tu mládež růst jako křoví u cesty. Myslím, že by všem těm Mikulášům, Brandejsům, Fridrichům, Ptáčkům, Jahodům a Herainům nějaká ta hodinka s Tebou vůbec neuškodila.

Hlavně co se týče tý Hypnověci!!

Petr Žižka doplňuje svůj životopis:

… Že Vám to ale trvalo, než jste konečně napsali taky článek o tak slavném (a současně skromném) (trochu paralela s PF Nové Sekce – skromná a nejlepší BG bublina, eh, tedy skupina – pozn. red.) člověku, jako jsem já! Navíc, být rychlejší, mohli jste mi ušetřit tolik času a práce, že si to ani nedovedete představit – zrovna nedávno jsem totiž musel tvořit jeden svůj životopis a kdybych byl měl ten Váš, nemusel jsem vůbec namáhat svou dutou hlavu. Tak doufám, že se aspoň trochu stydíte (stydíme – pozn. red.)! Teď k obsahu článku – nemám k němu žádné zásadní připomínky, je vidět, že mě velice dobře znáte, zejména co se mé příslovečné spořivosti týče (i když tím samozřejmě poskytujete jisté stopy k svému odhalení, ale to je Vaše věc). Spíš mě ale překvapuje, že jste spoustu zajímavých detailů z mého brožovaného života vypustili. Například jste pozapomněli, že jsem velice rád navštěvoval různé kulturní stánky s prázdným futrálem a předstíral, že jsem učinkující, abych ušetřil na vstupném (např. Národní divadlo, zoologická zahrada atd.). Také moje garderoba by zasloužila zmínit její další nedílné součásti – maskáčovou čepici a kabátec (vyloupený sklad VÚ 7500 Jindřichův Hradec) a nezapomenutelné bílé pracovní doktorské (nebo zednické?) kalhoty , kterých mám doma nepřebernou zásobu pro každou všední i sváteční příležitost. Ke zpěvu a hře na dobro nemám co dodat, obojí bylo vystiženo bezkonkurenčně. Nicméně byly zcela opomenuty (a to mě mrzí nejvíce) mé hojné sexuální aktivity na veškerých festivalech, které jsem navštěvoval (a že jich nebylo málo – těch festivalů), díky kterým (těm aktivitám) jsem si vysloužil přezdívku „Pitralon“ (Když už jsi v tom, Petře, musíme tedy připomenout Tvůj nenapodobitelný Tennessee Walz, kterým jsi obluzoval dívky v ústraní přesně do té doby, než si je odtamtud odvedl jejich partner – kdybys šel přímo na věc, nemusel sis odbýt první sexuální styk až v manželství (alespoň tušíme), ale mohl jsi být zase hezkých pár let po smrti, což také není k zahození.). Samozřejmě, že to bylo jediné vyvrcholení, kterého jsem kdy dosáhl, neboť veškeré mé snahy vždy končívaly v opileckém kómatu uvnitř Vámi zmíněné Škody 100L (pokud jsem se do ní trefil). Rovněž moje vášeň k alkoholu v jakékoli podobě byla pietně opomenuta (i když přiznávám, že jsou mezi námi borci, jejichž kvalit namohu v životě dosáhnout!).

O známém banjistovi Martinu Černém jsme už psali, ale jak už to tak bývá, tito hvězdní umělci nás “novináře” přitahují a my si rádi už tu prácičku dáme, abychom na ně něco pěkného vyšťourali. O Martinovi darmo mluvit, všichni znají jeho podmanivý vzhled (mastná hlava), zlato v hrdle a pikující banjo (stařešinové si vzpomenou). Vždy hrál jen s naprostými špičkami (Blanket, Barbulois, Apollo P. .Spáleného, Buřinky, Kozlovka). Dnes už toho teda moc nenahraje (občas rozbrečí všech 11 diváků na koncertě Blanketu svým unylým přednesem) , za to ale, jak jsme se doslechli, moc dobře a zaručeně pravdivě informuje pořadatele o ostatních kapelách a událostech. Například loni v létě místopřísežně tvrdil, že se rozpadl Vabank Unit, oženil Třasák, umřela Švorcová a Luboš Malina že je dole zrzavej. Takové nesmysly! Marťas to prostě celé popletl. Ve skutečnosti je to tak : S Vabankem bude od června vystupovat, s Třasákem chodil do základky (s malým), Švorcovou má doma nad postelí a s Lubošem Malinou se kupodivu trefil.

Bez dlouhých okolků vám musím sdělit jednu velice delikátní informaci o chlapci s hlasem mechovým, tedy konkrétně o Míšovi Leichtovi. Nejen, že má stálé problémy s tím, jak vypadá na pódiu – proto shodil bujnou kštici a začal vystupovat ve dvojitém přestrojení za obří veverku, která se převlékla ze mexického podvodníka, ale naší redakci se podařilo vypátrat, že Míša také trpí jednou velice vzácnou, sexuální úchylkou – cythadurofilií. Všechno začalo jak jinak než v mládí: Míšovou obrovskou touhou bylo naučit se hrát na kytaru (to mu ostatně zůstalo dodnes), ale měl příliš jemné prsty. Jeho krutý bratranec ho proto zamykal v noci do zámečnické dílny, kde mu ruku i s kytarou utahoval do svěráku. Hororové příšeří mlčenlivých strojů vyděsilo chlapce natolik, že již nikdy nemohl vstoupit nikam, kde se pracuje a tudíž být ani řádně zaměstnán. K dovršení celé tragédie se za dlouhých nocí mezi chlapcem a kytarou vyvinula zvláštní náklonnost. Mazlení a letmé polibky přerostly v opravdový sexuální vztah. Tato chronická pohlavní zátěž bohužel sužuje Míšu dodnes a my na tomto místě přinášíme fotografii, která tuto smutnou skutečnost ilustruje. Buď silný, starý brachu!

Tak se mi dostal do rukou nový Trhač a jedna část komiksu mě inspirovala k poslání následující historky. Neručím za pravdivost všeho, ale člověk, od kterého jsem ji slyšela, tvrdil, ze má věrohodné zdroje:

Lilka a její chlapci, Vídeň, listopad 1998.

Jak jsem se dočetla v Trhači a sama předtím i slyšela, jel Reliéf do Vídně pro vítězství. A jak už to tak u vítězů (škyt) bývá, rychle se kolem nich objeví všelijaká podivná individua, nečekaní přátelé, nepřátelé a podobně. Tak nějak se s nimi spřátelila i Lilka Pavlak, která prý mimo jiné prohlásila, ze R. jsou její chlapci a její ujišťování o jasném vítězstvím Burešova Bratrstva jistě znělo zvláště některým z kapely velmi příjemně. V téže době se dostavil k prezenci festivalu Monogram (jinak bývalí Lilčini chlapci ještě z dob Páji Peroutky), který zjistil, že ačkoliv účast kapely zajistila od A do Z sestra Jakuba Racka, je nahlášena jako Švýcarská kapela pod jménem Lilky. To musel být šok!

Festival utěšeně plynul a s jeho vývojem se pomalu měnily i preference. Začínalo byt jasné, že Mistrovo Bratrstvo nebude tak úspěšné, jak bylo přesvědčeno a s odlivem optimizmu se odlila i Lilka. Zavzpomínala na staré časy a zničehonic se objevila po boku Monogramu a říkala – aha to už jsem jednou psala, podívejte se o pár řádek výš, jen zaměňte jména kapel. Tentokrát se už trefila lip, ale možná kdyby zkusila Novou Sekci, nebo Fragment, mohla byt úplně na vrcholu blaha.

Ale zůstala věrná Monogramu (asi ze N.S. a F. jsou pro ni příliš staří???). Druhý zdroj tvrdí, že natolik, že se rozhodla strávit s Monogramem noc. Chlapcům nepomohlo, ze před Lilkou prchali co jim síly stačily, ale ta je s vytrvalostí loveckého psa pronásledovala po areálu hotelu, kde bydleli. Pak se jim podařilo na chvíli uniknout autem do města, ale když po návratu chtěli v soukromí pokoje draze koupeným pivem oslavit umístění, najednou: ťuk, ťuk, otevřete kůzlátka, tady je vaše maminka! Kůzlátka to psychicky nevydržela, otevřela, a tak pivo zmizelo rychleji, zato se v pokoji objevila maminčina batožina, protože se jí už prý nechtělo jet tramvají na druhý konec Vídně. Úspěšně s chlapci absolvovala i pozdní jam session v hotelové hale, kde střídavě usínala a popichovala všechny přítomné muzikanty, aby neusínali. Nakonec se pro všechny obětoval sám Helmut Mitteregger a svým autem (Katku prý posadil pro jistotu na střechu) odvezl k ránu Lilku domů.

A jejej, koukám, že jsem se nějak moc rozjela. Pokud by se vám to hodilo do některého z příštích vydání, asi to bude potřeba nějak zkrátit.

Ještě nám ani neoschli na tvářích slzy smutku a dojetí, z rozpadu nejlepšího tělesa české a polské BG scény-P.B.B. a již je tu další dělovka : ROZPADLI SE LOJZÍCI ! Chlapci a děvče zřejmě neunesli tíhu popularity, spojenou s obdobím puberty, prvních lásek a ranních polucí, sekli s muzikou a my jim za tento počin z celého srdce děkujeme. Je nám teď více než jasné, že se slibované druhé, druhé desky, již jen tak nedočkáme, ale nezoufejte, s jejich chlapecky veselými, umělohmotně strnulými a chorobně otylými obličeji se zajisté ještě setkáme. Například takový Pavel Handlík. Ten se již připojil k tlupě neméně zábavné a to k Sunny Side. To je ale nadělení! Již teď se vzrušením třesu a nadýmám nedočkavostí, co že to na nás nového chystají. Zajisté to bude bluegrass tak starý, až bude úplně ze všech bluegrassů nejstarší! Jen se trošku obávám, aby Pavel neuškodil ortodoxně starému soundu kapely svým Riceovským laufem. Zná však jen jeden, takže by to toliko vaditi nemuselo. Jeho hlas také není tak vydatný jako měl starý, především v Americe známý a neoblíbený frontmen Sam, zvaný bůvol, nebo vydra, nebo kachna, nebo klokan, či tak ňák. Přínosem pro dědky ze Sunny Side by ovšem na druhou stranu mohli být staré české Lojzíkovské texty. Byl by zážitek vidět starého mrože Podskalského, kterak si notuje : “My pod lípou jsme seděli a do očí si hleděli, blablabla,” anebo: “ Albíno zůstaň mou, Albíno zůstaň mou, já bloudím dál v temnotách, Albíno zůstaň mou, uááá grrrr”!!

Letošní jaro zasáhlo do podbřišku spoustu BG muzikantů a my chceme být samozřejmě první, kteří Vás budou informovat o nových, popřípadě staronových vztazích. Tak tedy jen tak zhruba v kostce : Amor popadl a zatočil konečně s bratry Jahodovic, kteří to pečou s děvčaty z Country Sisters (asi sestry) a o tom, že je to vážné svědčí Jardovy kalhoty od malty a ruce vytahané od cihel. Nehorázným překvapením je i nový vztah Zbyněčka Burešojc, s jakousi blíže neidentifikovatelnou slečnou s culíčky, pracující v Národním Divadle. Bratři Markové se svými novými náctiletými děvčátky nás ani trošku nepřekvapili, Slávek Hanzlík má prý pořád stejnou manželku (che), Tomáš Ludvíček partnera zatím nemá a pak tu máme starý známý milostný čtyřúhelník Štěpánková – Peroutka – Malina – Rohlík, který samozřejmě neustále napjatě sledujeme a pište si, že budeme referovat. Nakonec jedna rada pro chlapce od muziky, kteří by si chtěli popovídat v hospodě o děvčatech : Rozhlídněte se, esi někde poblíž náhodou neposlouchá Bureš. Má totiž zásady a rychlý telefon, o čemž se již mohli na vlastní kůži přesvědčit bratři Holoubkojc.