Vaření přátelé!

V původní verzi “Svátečního slova” jsem na tomto místě promluvil o prvních narozeninách Trhače, o nadcházejícím Banjo Jamboree a v závěru jsem Vám popřál hezké léto. Nejasně tuším, že by to nyní vyznělo lehce ovadle. Ano, chlapci a děvčata, Trhač č. 6 byl hotový již počátkem června, ale nenašel se žádný dobrovolník, který by osvědčil své pomocně-kopáčské vlastnosti a Trhače rozmnožil a odeslal k Vašim lačným rukám. Výmluva, že jsme měli o prázdninách hodně práce, zřejmě neobstojí. Někteří z Vás si dokonce bláhově mysleli, že nemáme o čem psát. Tak to se někdy podívejte do zrcadla, milánkové. Poté co nás mnozí pohřbili a Petr Brandejs začal opět normálně chodit “na velkou”, jsme tu zas a máme pro Vás několik aktualit, které jistě potěší Vaše olezlé, prohnilé duše. Ještě se s Vámi podělím o to, co mě od posledně nejvíce pobavilo. Kupodivu to nebyl Petr Brandejs s nějakým svým dojemným slintem, ale navrátivší se mandolinový dědeček Petr Kůs, který kouzelně vytek´ při svém comebacku a důkladně seřval za vlastní chyby partu muzikantů, kteří s ním z fandovství a bez honoráře natočili desku. Klidně si Petře mohl zůstat u těch žižkovských halekaček. Deska sice nic moc (mohla se spíš jmenovat “Flámy”), ale publikace k ní se mi zdá zdařilá. Dosti teorie.

Mám teď milou povinnost učinit několik udání na festival Jamboree ve Strakonicích. Páteční večer měl být zřejmě pojat coby country nářez hlavně díky vyhublému przniteli amerického folku, Frantovi Nedvědu. Celý pořad konferoval Jiřík Brabců, ten onen z Televize, jenž si kupodivu nevedl až tak zle a nebýt několika nejapných fórů, kterými se chtěl zřejmě přiblížit národu, dalo by se jeho vystoupení hodnotiti poměrně kladně. Nemravné vystoupení Semtexu nemá cenu komentovat, to se musí zažít. Vabank unit hrál zvyčajně slušně a po skladbě My And My Guitar museli hoši osobně vzbudit všechny diváky. Reliéf opět óperoval, opět bezvousý (chichi), nazrzlý Péroutka kvičel a Zbyňdova hlava se komíhala po celém jevišti. Měl by možná navštívit čepičáře a nechat si na tu tykev něco ušít, takhle samotná, neoblečená obří hlava budí v hledišti rozruch (To se týká i Tebe Jardo Tesko!) . Některé Bandy vůbec nerespektovaly časový rozpis, jako např. Sunny Side, kteří se na “Sluneční stranu” pódia vážně príma ohákli. Hráli v černých gumových holínkách, kamaších, v kožešinách kolem beder, ušankách a Zbyněk Podskalský měl dokonce na zádech přilepenou uzenou makrelu (teda dle zápachu soudě) . Kurdský indián Slávek Hanzlík také vystoupení pojal coby svůj koncert a hrál asi o hodinu déle. Po jeho nejnovějších skladbách : “Nalejvaj se pupence” a “Láska z Čerčan” spíkr Michael Leicht nevydržel a omdlel do hlučícího davu. Poměrně dobře hráli i výtržníci z Nové Sekce (pokud jim odpustíme, že rytmické bylo jen jejich:“Ahoj kamarádi!”) a Mayer opět vypadal, jako když je naruby. Výkvětem celého festivalu ovšem byl koncert Forehandu a jejich nové zpěvačky, Šárky Rezkové. Po Míšových koncertech ve věznicích ve stylu “Vězeňské blues”, je toto asi jeho další velká skvrna v našem milém, rozverném BG společenství.:“Ty už Leichte uděláš pro tu popularitu opravdu všechno. Příště se možná na Vašem vystoupení dočkáme i Milana Drobného s Lindou Finkovou.”

Některé osobnosti a jejich kapely si svojí činností neustále koledují o pozornost našeho bulvárního plátku. Tak to prostě je a tak to bude i nadále. Jsi slavnej, tak “ tumáš po hubě!”. Je léto a my anonymní, krvelační pisálkové s tužkou za uchem slídíme, cože za špínu a svinstvo bychom na Vás kde vyšťourali a střelhbitě zveřejnili. Myslím, že start sezóny byl velkolepý. Kromě jiného se mé smysly, jmenovitě mé citlivé ucho a ostříží zrak, upnuly na výtečnou, známou a stále mladou, náchodskopoličskobrněnskou skupinu Poutníci, o jejichž rozverných kouscích jsme Vás již informovali a jejichž komponovaný pořad ve Strakonicích ve mně vyvolal dosud utajovaný záchvat padoucnice. Hráli především skladby ze své nové, dobré desky. Při Polově brutálním výkřiku: ”Francouzi jdou!” jsem se tak lekl, že jsem se pobryndal čerstvým podmáslím, jež jsem zrovna popíjel. Po dalším výkřiku :”Němci jdou!” mi zaskočil tvarohový knedlík, jež jsem přikusoval a dávil jsem se až do konce Hulánovy rádoby italské instrumentálky (zhruba 18 minut), hrané na Ovation, vyrobený, soudě dle zvuku, zřejmě ze skeletu dětského šlapacího autíčka. Život mi zachránila až skladba Apropos Country, zpívaná klasickým Poutnickým unisonem, při které jsem v děsu vyfrkl nosem závadný kus tvarohu a mazal raději na jedno “výborné, léčebné”, strakonické pivečko.

Tak nám proběhlo Banjo Jamboree, svátek všech bluegrassistů a jiných podobných exemplářů, s nímž přišlo opětovné vyhlášení nejlepších z nejlepších, spojené s věšením do síně slávy, focení bubeníků a podobné sračičky. Náš plátek nejvíce zajímalo, kterak letos uspěje Brandejs Band. Při vyhlašování jsem se celá třásla touhou i vzrušením a přiznávám, že jsem prožila veliké zklamání. Ani Vacek, ani Plucha se nečapli! Toto Péťa zřejmě někde nedostatečně podmáznul. Já jsem alespoň čekala daleko větší úspěch. Mohli zajisté přinejmenším obsadit místo nejhezčího basisty, nejtlustšího mandolinisty a nejfikanějšího banjisty. Ten se měl objevit i v síni slávy za to jeho předsedování anebo za ty jeho príma výroky na Internetu. Ocenila bych i Lojzíky za to, že už konečně dali pokoj, Kubu Třasáka za príma reklamu bluegrassu v televizi (z jeho vystoupení v Čundrkántry bylo mé skoro hluché babičce tři neděle špatně!) a nakonec by bylo dobré, celkově poděkovat asociaci za to všechno, co pro nás zatím udělala. Bluegrassové listy mohli taky dostat nějakou tu novinářskou cenu, jsou vážně plné důležitých zajímavostí. Například ty polemiky o hovně, jak někdo reaguje na článek tutoho, kterej napsal o tamtom tuto a onen s tím nemůže zásadně souhlasit, neboť to vidí jinak. To je vážně príma počtení. Tfujtajbl!

Na závěr malá rada: Neplýtvejte penězi na BG listy, to jedno nebo dvě čísla které ročně vycházejí, se vždy válí na Jamboree v Kopidlně po zemi a je přístupné komukoliv, po kilech a zadarmo!

Pokud je někdo z vás řádným masochistou stejně tak jako já, určitě si nenechá ujít vystoupení skupin v televizním pořadu Čundrcountry show. Minule však na mě čekala taková lahůdka, vedle níž by zbledla i Dáda Patrasová se svojí žížalou. Nebyl to nikdo menší než Jakub Třasák s doprovodnou skupinou. Hned první, co mi zamotalo hlavu, bylo avantgardní rytmické schéma skladby, které se mi bohužel až do konce tohoto dílka nepodařilo rozluštit. Teda matematicky vzato ano, ale funkčně jsem ho zcela nepochopil. Pročež jsem si k sobě přistavil takový menší kyblík a beze strachu o zařízení pokoje dál sledoval, co se bude dít. Okamžitě mě upoutal hlavní protagonista, který by se svým výrazem epileptika zakoušejícího právě první poluci, určitě zabodoval v nějaké druhořadé peep show určené pro psychicky narušené jedince, či pro skautský tábor tuleňů. I Jakubův skřehotavý hlásek by docela určitě dokázal pobláznit všechny delfíny z okolí. Ani předčasně vyspělý pubertální kytarista, jemuž se pro jeho mužný knír mezi muzikanty říká „Šestifous“, nezůstal svou bujnou image pozadu. Poslední, kdo mě zaujal, byl banjista. Ve chvíli, kdy jsem myslel, že mě už nic nemůže rozhodit, mě úplně odzbrojil svým nečekaným výletem do tenorových výšin, jeho hlasem zcela nezbádaných. Na mandolinistu ani basistku si díky tomuto silnému zážitku nepamatuji a nebudu si tudíž o nich nic vymýšlet (nemám to v povaze). Prostě a krátce: vystoupení tohoto bandu a hlavně píseň „Taxis“ by určitě neměly uniknout vaší pozornosti.

Zajímavým počinem se nedávno do knihy šrámů a hovězin zapsal známý to týpek, hypnoped a vyvolávač duchů Zbyněk Podkalský. Toto ortodoxně orientované individuum, které již několik let opovrhuje prací a snaží se živit pouze muzikou (ještě že Ivan Mládek dobře platí!), se rozhodlo obohatit svoji sbírku o několik nových nástrojů. Dle nám zaslaných informací Zbyňda své banjo půjčené od Čapka prodal, objednaje si nové jak u Čapka, tak i u J. Průchy. Peníze utržené za banjo první ale nevrátil a vydal se, jak tvrdí, na cestu do Plzně, kde mu byly prý ukradeny přímo u pivovaru, obří opicí převlečenou za nádražáka. Jediné co si Zbyňďa z přepadení pamatuje, je zlá páchnoucí opice, notující si : “Hej, já sem volnej, píšťala má správnej tón…”. V Praze však chlapci stavitelé neměli pro tento podivuhodný příběh pochopení a uvalili na Zbyňka tzv. “nástrojové embargo”, spočívající v odebrání jediného jeho nástroje, který měl tak rád! Nejvíce surové bylo, že se Rosťa na odebrání chystal jako do druhé světové vojny. Vyklidil prý dílnu, navlékl maskáče, obličej potřel sazemi, nabrousil všechna dláta, pomazal prahy ševcovským popem a vycvičil dokonce partičku smíchovských cikánků, aby na písknutí přiběhli, kdyby se mu Zbyněk náhodou vyprostil z kravaty. Nakonec nedošlo ani na kravatu, na válečky nebo pupendo a vše se odehrálo bez použití násilí, jen nějaká ta nepěkná, neslušná ba i sprostá slůvka zazněla z úst našeho známého lektora hry na banjo. Myslím, že takovouto mluvou si úplně zkazil svůj skoro splněný Modrý život. Z banja zbyly rozladěnému Zbyňkovi jen přelaďovače a tak nevím, nevím, na co teď bude tento výtečník pidlikat.

Při šťourání v archivu na nás vykoukla jedna móc podařená historka, kterou nás obdařil jeden z věrných čtenářů a dopisovatelů našeho bulvárního plátku. Týká se koho jiného, nežli starého barda Petra Žižky. Tento BG myslitel natočil se svojí tlupou zvanou Brigáda soudruha Žižky (uvádíme pravý, původní název, protože víme, kterak to má Péťa rád!), LP platňu, zvanou Fireball. To by nebylo nic až tak pohoršujícího, dnes si totiž může desky točit jakýkoliv hluchoněmý jedinec, kterak se mu zlíbí. Deska je to vážně pěkná a doporučuji jí všem, kromě žaludečních vředařů. Dle mého názoru je vhodná zejména jako kulisa na dětský karneval nebo veselou estrádu Felixe Holcmana či Václava Faltuse. Brigáda natáčela v době rozkladu kapely a tak se na desce setkáte s výkony všech možných individuí, kteří se v té době v kapele pohybovali. Původního banjistu Filsaka v té době střídal známý seladón a fintil Lukáš Mayer (N. Sekce), který si za odměnu na desce zahrál jedno sólo a basistu Honzíka střídal Jindra Holínský, který dopadl lépe – točil půlku desky. Největší peckou pak bylo, kterak se Petr Žižka vyrovnal s muzikanty. Rozhodl totiž, že honorářem bude určitý počet desek, s kterým si každý z kapely naloží dle libosti. Filištínsky potom desky rozdělil dle zásluh. Každý z kapely dostal zhruba 40 kusů a Žižka zbytek. Nejhůře dopadl chudák Mayer, který neumí počítat – dostal 1 desku a 1 kazetu.

No není to nádherný začátek spolupráce v kapele?

Mladé nadějné kapely nám rostou jako houby po dešti a tak asi nikoho nepřekvapilo, když k obloze z ničehož nic vzlétla nová hvězda – Linda band. Celou partu zřejmě inicioval moly prolezlý Petr Jaroš, který už patrně nevěděl, jak více potrestat svá nehodná dítka a vložil jim tudíž do rukou nástroje (že nejvíce potrestal posluchače, si zřejmě neuvědomil). Jedenáctiletá Linda (housle) bravurně zvládá veškerý hudební repertoár takové menší kovoobráběcí dílny a zvláště pak dobře se cítí v partech rozbrušovačky a strojní pily. Její starší sestra si zase bez větších záškubů ve tváři poradí s basovou kytarou. O dalším složení bandu bych si dovolil malý příměr: na stěnách odpadního kanálu BG muzikantů se zachytili tři ničemové a vylezli zpět na světlo boží. Petr Marek (kytara) byl pravděpodobně vybrán za základě své slabosti pro mladší ročníky a bude tak děvčatům důstojným průvodcem po prvních sexuálních zážitcích. O rytmiku se stará „Poručík“ Petr Pazderský, jemuž amplifikovaná mandolína hraje asi tak pěkně, jako když brnkáte o zpola zatlučený hřebík a celou sestavu zastřešuje nestor hrůzy Petr Žižka, který díky svému zpěvu dodnes ztěží uniká pražským ornitologům. Však ještě uvidíme, třeba si Linda založí s Jakubem Třasákem Dueling Fiddlos a budou vystupovat ve strašidelných zámcích po celé Evropě a možná i dál.

Jak jsme se doslechli, proběhla Prahou opět Porta a to ve formě předkola. Celý masakr se odehrál v klubu Mlejn a bluegrass tam reprezentovali hnedle 3 Bandy (ani jedna z Náchodska!). Jako soutěžící skupiny Formát (který, jářku, nevím proč postoupil!) a Handlík Band, s nějakým podivným anglickým názvem. Jako host večera pak preludoval jakýsi Vabank Unit, kterému porota povolila pro jistotu asi jen dvě a půl písničky. Akce prý proběhla klasicky chaoticky, coby za bolševika, jenom Jupp Konečník se sálem nemihl a od porotního stolu zubící se jeho hlava, na nás nezubila se. Z mnoha a mnoha, cca 20-ti kapel se vybíralo 5 kapel postupujících, dle poroty nejlepších. Ovšem jaká to nádherná a skvostná porota!! Mirek Hofman (prosím, klobouk dolů), Miroslav Waiser (tfujtajbl!), Kébl/Keller-Country Radio (opravdu, Ti praví!) a pak nějaký neznámý JUDr. s folkrockovým, pokrockovým smýšlením a nevyslovitelným jménem (vážně chyběl jen Václav “Upír” Krejčí, Pepa “Rypák” Nos a Stanislav Gross). No prostě smetana naší portovní muziky. Pro takovouhle moudrou sestavu a na tak výtečný zvuk, je asi opravdu radost hrát. Zvláště pak pro banjistu Handl Bandu – Ilju Heraina, který vlastní banjo po Emilu Zátopkovi, prstýnky mu vyráběl samotný pan Rott a toto všechno Portovní svinstvo si vytrpěl už asi před 40 ti lety. Handlík Band, přestože prý byl ze soutěžících naprosto nejlepší (což nebylo zase tak těžké), nepostoupil, zřejmě díky tomu, že se starý bard Ilja Herain hnedle před začátkem lehce chytil s moudrým porotcem Waiserem (Plavci, Buřinky, Waiser Aquabella Band, Josef Suk Quartet). Při parkování vozidel se dostali tito plantážníci do křížku a po oslovení : “ Co děláš ty kreténe!”, prý Ilja siláckému Weiserovi odvětil: “Nechte mě pane Weiser, vy jste hořkej, že Vás vyhodili vod Plavců!”

Tak tato historka se nám opravdu líbí !!!!

V zákulisí bluegrassové scény se znovu objevila záhadná postava Petra Fajkla – Fíka a opět se nestačíme divit, co tento psychicky vykolejený nešťastník provádí a hlavně vypráví. Několik otrlců si možná vzpomene na jeho hraní s blíže nepojmenovatelnými odvazáky, kteří své vystoupení rozjeli Tennessee Walzem, aby vzápětí do rozhicovaného davu pustili „Vyplouvám“. Poslední zbytky těch, co udrželi večeři, byli doraženi songem z dílny autorské dvojice Petr Fajkl/Petr Fajkl : Pistole mám, jsou nabité vášní … Tolik k minulosti.

Nyní se však Petr vrací do bluegrassového světa s velmi záhadnými novinkami a zatemněním mysli. To vám však nemusí sdělovat, to poznáte za půl minuty sami. Jeho prohlášení se nedají příliš komentovat, stačí je citovat.

• Petr se k vám potajmu přitočí a řekne: „Pod nuselskym mostem prodávaji starý mince, ale nech si to pro sebe“ (až do teď jsem si to pro sebe nechal)
• nebo „…chtěli mě utopit, protože hraju bluegrass (to se nedivím, ale můžeš být klidný, bluegrass to určitě není), ale zapomněli, že jsem vodák, tak jsem se jim ubránil. Víš, slyšíš to blue – grass, grass jako tráva, jako marihuana, oni si mysleli, že vyrábim drogy.“
• Poslední novinkou je to, že si koupil klasickou kytaru s nylonovými strunami a začíná budovat vlastní pětiprstou techniku pravé ruky a bude vystupovat s Václavem Hudečkem a Lubomírem Brabcem.

Nu což, přejeme ti hodně štěstí, hochu, silnější prášky a dávej si bacha na Brabce s Hudečkem, aby tě zase nechtěli utopit.

Petr Brandejs Band ve staré sestavě natočil svoji debutovou desku Bound To Ride. Je to sice už ňákej pátek, ale já myslím, že je právě nejvyšší čas se v tomto veledíle trošičku porejpat! Hned jak jsme zaslechli pár prvních tónů a Rohlíkův zpěv, popadl nás záchvat hurónského smíchu, při čemž bránice chvěla se, jakoby rarášek perem husím nás lechtal! Né, že bychom chtěli být nějak moc zlomyslní, ale vzhledem k tomu, že v Brandejs Bandě hráli v té době prý naši “nejlepší” muzikanti (viz anketa BG Asociace), byli jsme výsledkem více než pobaveni. Celé dílko je provedeno v anglickém jazyce (staří trampové si na textech zrovna moc nepošmáknou) a tragikomické je hlavně ve zpěvu. Nejvíce zpívá Rohlík, který se při natáčení zřejmě potýkal s nejhorším stadiem mutace a Svatava “Blondie” Štěpánková, z jejíhož hlasu jakoby čišel školácký strach z výprasku (i když lepší než na koncertech). Nečekaně dobře zpívá Honza Máca a Brandejs je zaplaťbůh zticha. Chlapci a děvče hrají a sólují, jedna radost. Dobře hraje i Pépé Malina (na housle zn. “Pavlicek”), který v té době do tajů grassu a jiných kapelních (che) záležitostí sotva pronikati začal. Škoda jen, že je to celé nějaké chcíplé, toť holt ten starý, známý, studený “Brandýs’s” styl, ten, který se bohužel tak často vyučuje na BG dílnách. Zvuk nahrávky se také mnoho nepovedl, takže tuto náramnou nahrávku vyjímám z přístroje a řadím ji mezi Poutníky, Schovanky a Wabi Daňka, hned vedle první desky Vabanků, kterou zřejmě chlapci natočili při zkoušce na diktafon. Tak mě tak napadá, nebyl to zrovna Péťa Brandejs, kdo jí tenkrát tak kritizoval? To´s nám to všem po těch letech Péťo ukázal! Co tedy závěrem dodati? Po poslechu CD Bound To Ride, mi je téměř jasné, proč byla v loni v anketě BGA zrušena kategorie CD roku. Zřejmě proto, že i když toho nevyšlo mnoho, hrozila ta událost, že PBB nevyhraje a to by asi předseda těžko nesl!

Tak se nám na naše BG nebíčko vrátila jedna z největších hvězdiček – Petr Kůs, který natočil velice slušné CD s názvem Fámy a pokud tolerantně pominu úchylné, fistulové vřeštění nejvyššího hlasu, které se k Petrovu zpěvu mnoho nehodí, myslím, že opětovně tímto počinem posunul laťku velmi vysoko. I partička kterou si na natáčení vybral je myslím jednou z nejfundovanějších: Jahodi, Mikulášci, Pavlíček přezdívaný též Niki Lauda a jakýsi nazrzlý, řídký vousáč, toliko připomínající Páju Peroutků. Zpívá zde i Petrova dcerka Petita, která má tu kliku, že zatím ještě vůbec nevypadá jako tatínek, ale když bude hodně papat a pravidelně se holit, kdo ví..?. Petr svůj návrat zřejmě velmi prožívá, neboť vydal ještě zpěvník, obsahující nejen písně z tohoto CD, ale i celý svůj životopis. Na tom snad není nic špatného, zvláště když víme, že to Petr myslí naprosto upřímně, ale senilní slogany o modrých dálavách, ranní rose a o modré cestě, kterou se tento stařec dal, jsou pro nás cyniky a rejpaly přímo k popukání. Alespoň já jsem se po přečtení sleevenotu zcela psychicky zhroutil, plakaje tak vydatně, že jsem zmáčel perský koberec a posmrkal celé babiččino prostěradlo. Ale nechme kritiky, je nad slunce jasné, že na rozdíl od různých Hulánových, Plockových a Brandejsových škol plných nesmyslů, chyb a nesrovnalostí, určených zřejmě pomateným zaklínačům slonů a nelétavého hmyzu, je tento sešit jedinou odbornou příručkou, která může mladým, začínajícím, ale i starým, zkušeným a chytrým jako jsme MY, něco říci.

Opět jsme oslovili Mílu Peterku a přednesli mu několik dotazů našich čtenářů.

TRHAČ: Mílo, Jirka Škrob z Chvaletic u Rýna se ptá, co říkáš naší mladé BG scéně?

MÍLA P.: Jó, je to docela slušný. Je tu spousta slušnejch muzikantů, například ty Vabanci, nebo Nová Sekce, to jsou teda spíš šašci, ale tyhle kapely už jsou taky z těch starších. Pan Škrob myslí zřejmě tu vrstvu jako Fifty Fingers, Brandejs Band, Torzo a podobně.

Není to špatný, ale jsou to na svůj věk a zkušenosti dost velký náfukové.

TRHAČ: Proč myslíš Mílo? Máš s tím ňáký zkušenosti?

MÍLA P.: To si piš! Stačí ten předseda, né? Já se nedivím, že je na vás naštvanej, když do něj furt rejete, ale když čtu ty jeho výlevy na internetu, nebo v Listech, myslím, že si o to vyloženě koleduje. Ale není to jenom on, je to celá ta partička kolem něj ! Byl jsem se podívat na tom festivalu v Holandsku, a můžu ti říct, že jsem se za některý naše vejlupky dost styděl. Například takovej Rohlík, ten tam byl vyloženě za chytrýho.

TRHAČ: Ale, ale, no vyprávěj!

MÍLA P.: Nic tak světobornýho to není, ale byl jsem u toho, když se třeba vytahoval ňákýmu anglickýmu mandolíňákovi. Říkal mu, že hrál v nejoblíbenější český kapele, v Brandejs Bandu. To jsem málem omdlel! Nejoblíbenější kapela! Možná tak u nich ve chlívě, to možná! Hrál tam s Fifty Fingers, což byla vostuda až na půdu, znělo jim to, jako kdyby měli prstů 15 a né 50, nemluvě ani o tom jejich mutantním zpěvu. Vrcholem pak bylo, když tam v kroužku lidí rozdával rozumy. Takový ty šlehy jako, že nemá rád ten contemporary bluegrass, jako třeba Del Mc Coury Band a podobně. To sem se vážně málem zhroutil!

TRHAČ: Mílo, další dotaz. Paní Milada Uhrová, mzdová účetní z Kopidlna se ptá, kdy zase budeš vystupovat na Banjo Jamboree a se kterou kapelou.

MÍLA P.: Tak to paní Uhrovou asi zklamu. Za prvý momentálně stálou kapelu nemám a za druhý vůbec časově nestíhám. Dovážím totiž nástroje a struny z Ruska. Jen tak pro zajímavost, Petr Brandejs si u mě objednal uzbeckou harmoniku, takže Poutníci asi chystaj pro diváky zase ňákou pecku. Ale k tomu Kopidlnu. Serou mě. Serou mě s tím svým přístupem a politikařením. Větráci (The Ventilators – pozn. redakce) jsou stará, dobrá kapela, která to celý hraní vymyslela a udržovala za bolševiků, což je krásnej a skvělej počin, ale poslední dobou mi připadají dost senilní a nekompetentní. Hlavně teda v rozhodování o tom, kdo má a nemá na Jamboree hrát. Loni to odsrala Nová Sekce, letos to byli Coolbandi. Nehrajou proto, že prý nemají desku. To je panečku stupidní důvod! Hlavně že tam hrajou ožralí Log a Linda Band, který ani nikdo nezná. To jsou takový ty jupokuklíkovský čachry, kdy se zvou akorát kamarádi a příbuzný a ti, kteří nejsou Macákovi sympatický, hrát nesměj.

TRHAČ: Zní to tak trochu zaujatě Mílo, neproved ti Honza Macák něco?

MÍLA P.: Ale ani né, vždyť jsme si spolu taky svoje vodehráli. Jezdili jsme spolu v padesátejch letech na chmel, honili mandelinku bramborovou a sjížděli řeky na vorech. Založili jsme vodáckou country kapelu Žbluňk a na tu dobu jsme byli dost dobrý a slavní. Hráli jsme na různejch akcích ČSM, chlastali, balili holky a zpívali náborovky, což teda Honzovi zůstalo. Rozdělili nás až názory na muziku. Mě to táhlo k bluegrassu a Honzu spíš k těm divnejm, východním stylům.

TRHAČ: Mílo další dotaz. Broněk Šimáně z Úval na Hané se ptá, co říkáš na to, že Petr Kůs vydal desku?

MÍLA P.: No to je dotaz, Broňku! Samozřejmě mě to těší! Je to další milá exhumace.

Né, že by všechny návraty byly dobrý, například návrat Modrého Větru na scénu je k popukání, ale Petra mám rád, i když to z minulýho rozhovoru asi nevyplynulo. Petr je skvělej muzikant, kterej pro bluegrass a Žižkov-song u nás udělal víc než dost. Určitě má spoustě lidem ještě co říct. Jen doufám, že na tý desce nebudou nějaký moje texty, vydávaný za jeho. Napsali jsme toho spolu dost a Petr to pak vydával za svoje. Například Zlatá rybka, ta vznikla u nás na chalupě v Říčanech, já napsal text i melodii a Petr Kůs vymyslel název. V každým případě ta deska asi bude dobrá, má na ní i skvělý muzikanty. Mikulášovce, Jahody a toho hejkala vod Reliéfu, toho co má fousy jak Pepa Malina, nebo by chtěl mít fousy jak Pepa Malina, nebo nevím co by chtěl mít jak Pepa Malina, toho Peroutka či jak !

TRHAČ: A co si vlastně myslíš o Reliéfu, Mílo?

MÍLA P.: Co si myslím, no, chceš vědět jestli se mi líběj? Líbí se mi muzika, jakou dělají. Dobře jim to zpívá i hraje, ale jinak je to pěkná partička mutantů. A vůbec, ať si hrajou a tvořej co chtěj, jen by mohli mít vo něco menší hlavy.

TRHAČ: Tak ti Mílo zase jednou pěkně děkujeme a ahoj!

Abychom zapříčinili různým pomluvám a dohadům, uvádíme na pravou míru informaci, že se J. Jahoda ženil z donucení. Pravda je taková, že se neženil, ale rozváděl a to z lásky a hlavně proto, že rizikově otěhotněl s Helmutem Mitterregerem.

A jako vždy: s radostí přivítáme a zveřejníme Vaše písemné příspěvky a návrhy. Neříkejte, že se u Vás nic neděje nebo že jste nebyli svědky morálního poklesku někoho z naší bluegrassové high society. Nebo nám alespoň přispějte na chod časopisu.

Redakce občasníku „Trhač“, P.O. BOX 21, 150 06 Praha 56
E-mail: trhac@hotmail.com
www: http://tinpan.fortunecity.com/prodigy/306

E-mail: redakce@trhac.cz
www: https://trhac.cz