Vážení, vaření přátelé!

Redakce Trhače se opět probrala z mrákotného stavu a s hlavami stiženými horkostí a nosy stiženými fialovým kouzlem Vám s radostí předkládá své poslední dílko, které Vám pomůže zaplašit nudu dusných letních dní. Novinek se během naší krátké pauzy nashromáždilo kupodivu dost a tak se na ně hnedle podíváme …

Evropský svátek bluegrassu (EWOB) bych beze vší skromnosti nazval akcí desetiletí (hned po festivalu na svatbě Pavla Brandejse). To, co se povedlo pořadatelům v Kolíně, nemá v naší bluegrassové historii obdoby. Rada chytrých – trio Drbohlav, Roh a Schut – velkoryse pozvala bluegrassové kapely z celé Evropy, ale taktně jim zapomněla sdělit, že pro ně nemá dohodnuté peníze na benzin ani ubytování.

Mimoto, pravděpodobně nedopatřením, neudělali tito švarní hoši akci žádnou reklamu, a tudíž na ní nebyli (asi s ohledem na stydlivé kapely) žádní diváci. Vrcholem celého fiaska bylo to, když Roh obcházel s kloboukem hrstku posluchačů, aby mu (krom toho, že si koupili vstupenky) ještě přispěli na cesťáky pro zahraniční kapely. Českým skupinám suše oznámil, že nic nedostanou a snažil se v nich přitom vyvolat pocit, že chtít slíbené ubytování a peníze, je cosi nepatřičného až neslušného. Jen tak dál, milí mladí chlapci, lepší vizitku jste českému bluegrassu udělat nemohli.

Pominutí smyslů občas zachvátí ledaskoho, a proto není divné, že si tentokrát vybralo několik hochů z naší bg scény, kteří se pod tíhou této choroby rozhodli, že si založí countryovou skupinu. Blue Ground neboli Modrá hrouda dostala název podle veselé příhody svého hlavního protagonisty Martina Mikuláše.

Jednou, když byl Martin malý, snědl ve škole modrou pastelku značky Progres a hádejte, co se z něj poté vykulilo na jeho opačném konci. No jistě, modrá hrouda. To bylo radosti. A Martin si tento název celou dobu schovával pro skupinu, která by kvalitou svého hraní povaze oné modré hroudy dokonale vyhovovala. A jak řekl, tak udělal.

V kapele se pohybuje ještě dalších pár plantážníků. Namátkou – Jirka Vopava se svým třepotavým vibrátem, Martin Fridrich, který banjovým rollováním bezcílně drobí countryový rytmus, vcelku tradičně usedlý Jarka Teska, Marek Mikuláš, který záludně “dojí” Telecastera a u bicích odhybernovaný Igor Holub, jehož práci by však levou zadní zastala jakákoli zánovní ždímačka. Steelkytaristu ani nezmiňuji, protože stejně nebyl slyšet, takže výsledný zvuk alespoň nezhoršoval. Dojem z vystoupení této osady je zhruba takový, jako když se chlapci v páté třídě rozhodnou, že si založí skupinu a přitom se rozpočítají, kdo bude na co hrát. No nic, hoši, přejeme hodně štěstí a doufáme, že neskonáte na dětské nemoci.

Nějak se mi v těch Jamboree už dělá maglajz. A že nejsem sám, tak takový běžný rozhovor mezi bluegrassovými příznivci zní většinou takto:

“Jedeš na Jamboree?”
“Do Strakonic?”
“Ne, do Kopidlna.”
“Vole, Kopidlno je letos ve Vodrantech!”
“Jaký Kopidlno? Banjo Jamboree je v Čáslavi, ne?”
“Dyť to řikám, já jedu na festival do Kopidlna.”
“A tam je tedy co?”
“No, Bluegrass Strings nebo jak se to jmenuje – to je takový truc Jamboree.”
“A kde je teda Banjo Jamboree, ve Vodrantech nebo v Čáslavi?”
“Ve Vodrantech.”
“A co je teda v Čáslavi?”
“Nevim, asi nic.”

A takhle by ti dva chudáci mohli pokračovat do nekonečna. Takže to první Jamboree, ve Strakonicích, máme za sebou a byl to – jako obvykle – kandidát na akci roku Trhače. Pozvané kapely – dejme tomu v pohodě, ale kočírovat dramaturgii tak, aby se hlavní program protáhl do kurvopění, je hodné opravdového génia. A tím nebyl nikdo jiný, než bývalý svazácký velitel Petr Kuklík. Chytře vymyšlená, půlhodinová pauza v jednu v noci před vystoupením “Pótňasů”, vyhnala z ochozů devadesát procent diváků a ty ostatní vyhnali Poutníci. Zvuk byl stejně špatný jako každý rok, to už ani nekomentuji, protože festival jako vždy zvučil elektromontér Frýdl. Závěr byl takový, že kolem čtvrté hrstka opilých muzikantů bavila hrstku opilých diváků a naopak. Nakonec to přestalo bavit i Frýdla s Kuklíkem a uprostřed vystoupení poslední kapely vypnuli rukou společnou a nerozdělnou zvuk lidem a elektriku muzikantům a ukončili tak slavnostně festival. Příště pozvěte ještě víc kapel a můžete zaútočit na nějaký rekord v Guinnesově knize rekordů.

Jistě Vás překvapila zpráva o rozpadu Druhé Trávy. Nejdříve probleskla informace o tom, že se jednalo o tlaky hudebního vydavatelství na přitvrzení soundu kapely a prý že dostali padáka Martin Ledvina, Luboš Novotný a Jiří Meisner. Pravda je však taková, že chlapci prožívali (a prožívají) již delší dobu krizi, přičemž výlety do Ameriky zase tolik nesypou a ještě k tomu jsou čtvrt roku v cizině, takže domácí pohoda asi taky nic moc.

Prodlužování agónie nakonec dopadlo tak, že do Kamelotu (!) odešel Jiří Meisner, který na pódiu vypadá, jako že je tam za trest (asi ho to fakt baví), na post bubeníka přesedlal Miloš Dvořáček ml. , na basu hraje jazzový “first class” Juraj Griglák a na housle Stano Palúch. Všechny tyto změny, včetně změny názvu skupiny (Robert Křesťan a Malina Band), vedly pouze k jedinému cíli – jak se co nejvíce vzdálit normálnímu posluchači. Inu, podařilo se. Celé dílo zkázy završily Křesťanovy deprese a Ledvinovo zahledění se do jakési blíže nedefinovatelné východní filozofie. Doporučil bych vzít do kapely ještě fagot, harfu a didgeridoo a začít obrážet festivaly alternativy nebo World Music. Ještě je možné, že se skupina připravuje na dlouho avizované turné do Grónska. Pak je všechno v pořádku a máme se jistě na co těšit.

Nové festivaly nám raší jako houby po dešti, je totiž nová doba, jezdí k nám více a více zahraničních muzikantů a ve světě se rozkřiklo, že kdesi v jádru Jugoslávie se snaží několik bolševických dělníků a rolníků hrát, na prapodivné hudební nástroje české výroby, americkou muziku. Snad nejvíce si naší scénu oblíbili Holanďané. Nevím jestli je to kvůli kvalitě piva, nebo velké povolnosti několika našich známých zpěvaček (nebo zpěváků, kdožpak ví…), ale takový Ralph Schut (nebo jak se safra tento umektaný jonák jmenuje), který již také okusil bolesti lásky v čechách, se sem již nastěhoval skoro s celou rodinou.

Došlo to dokonce tak daleko, že se jeho taťulda Dennis (či jak…) rozhodl za pomoci několika plantážníků uspořádat v čechách (považte!!!) holandský BG festival. Nevybral si ale chlapec zrovna nejlepší spolupracovníky. Jedním z dlouholetých přátel rodiny je totiž Roman Zajíček a snad právě on zapříčinil, že se festival konal v Kolíně (v jeho bydlišti) v divadle, což také spolklo zřejmě nejvíce peněz, i když dle dostupných informací jim byl nabízen zdarma sál v Mladé Boleslavi. Nu což, zřejmě se Roman, kterému stavění popelníků ve tvaru kytar jistě mnoho nevynáší, šábnul s Kolínskou radnicí.

Další nezvedenec, který se na krachu akce podílel a to bohužel jménem asociace, byl náš oblíbenec Rohlík, což již samo o sobě jistě naznačuje, kterým směrem se celý festival mohl ubírat. Tento šmudla, kterému bych nesvěřil ani noční hlídku na puťáku, nebo nákup bochníku chleba a jednoho mléka, natož pak organizaci festivalu, prý v neděli vážil o 5 kg míň a musel být (konečně) hospitalizován na Jihlavské neurologii (Stejně ho nikdo nebude postrádat, poté co ho vyhodili z Fifty Fingers, za to že vošmatával na záchodě Malinu.).

Celá akce měla už od začátku prapodivné pojetí, naši géniové se totiž rozhodli pozvat kapely nejen z Čech a Holandska, ale i ze Švédska, Maďarska, Španělska, Estonska a Litvy a zapomněli, že na to nemají peníze (taková drobnost…). Proto skoro všichni hráli zadarmo, neměli kde spát ani co jíst a na zahraniční kapely se nakonec vybíralo do klobouku. Bravo! Jen tak dál soudruzi. Pomalu se přestávám divit proč z nás mají ve Folk a Folku jenom srandu. Již teď se těším na to, jak dopadne letošní Banjo Jamboree v Čáslavi, neboť, jak jsem zaslechl, opět chybí peníze, takže je to stále dokola. Nazdar!!!

V jedné nejmenované hospodě s Mílou Peterkou, bývalým členem předsednictva Bluegrassové asociace České republiky:

TRHAČ: Tak jsme se zase Mílo sešli a pořádně si popovídáme, co Ty na to? Je o čem, no nemám pravdu?

MÍLA P.: No to tedy máš! Už jsem si myslel, že je po Vás, anebo že Vás Rohlík s Brandejsem odhalili a zbili do bezvědomí.

TRHAČ: No to si děláš srandu! Oni dva, s takovejma nudlovitejma postavama, no to jsem vážně vyděšenej! A že by nás odhalili? Ty jo, ty tak, vždyť nejsou schopný ani zorganizovat festival, natož pak něco odhalit!

MÍLA P.: To mi ani nepřipomínej, to byla vážně poslední akce na kterou jsem jel. To sem se nechal nachytat, muzika šla, to jo, ale bylo tam pět a půl diváka a sledovat ty trapný scény kolem placení a to vybírání do klobouku, tfuj, to vážně nemusím!! Rohlík tam pak chodil a tvářil se jak po operaci prostaty, to si klidně příště nechám ujít, to není hezkej pohled. Já bejt Drbohlavem, tak je všechny vyloučim z osady, anebo je aspoň nechám drhnout 3 neděle podlahu v klubovně.

TRHAČ: No byl to propadák, ale to víš, každej nějak začíná…

MÍLA P.: Houby! Nemaj se do toho pouštět, když tomu nerozuměj, potažmo když na to ani nemaj prachy. Dneska už není doba na experimenty. Když nemáš peníze pro kapely, na benzín, stravu a ubytování, tak seď doma na prdeli a nemachruj.

TRHAČ: No asi máš Mílo pravdu. Co říkáš Mílo na Copáky, ty se teď rozjeli, viď?

MÍLA P.: Ani mi nemluv! Ten Fridrich jim teda pomoh, to jo, ale jinak je to stejná svoloč jeko předtím. Vždyť co můžeš čekat od Fíka, ten je už v důchodu, nebo Štěrba, ten je dobrej tak k táboráku, i když je teda jedinej, kdo z nich umí aspoň anglicky. To oni ale stejně nepotřebujou, vždyť Leicht prohlásil, že nemaj v pracovní náplni jezdit do Ameriky. To jsem málem upad, to je vážně vocas. Pravda je však asi taková, že vo ně v Americe nikdo nestojí.

Pamatuju, jak v mládí hltal nahrávky. Old In The Way bylo to hlavní, z čeho jsme tenkrát čerpali a on si to dneska dovolí veřejně hanět, ať už v televizi nebo v tisku místo toho, aby svý slávy využil k nějaký kladný propagaci bluegrassu. Ale zatim hrabe jen na svým a paktuje se s folkáčema. Ten jeho poslední výrok o IBMA, jako to že : “…on tahá pluh a kašle na JZD…”, to mě naprosto přesvědčilo, že neví o čem mluví. Kdyby ho slyšel Bo Chaloupek, tak mu urazí držku. Já si myslím, že Míša je prostě zakomplexovanej samomrd.

Kolem je spousta mladejch, který jsou lepší než on, a on to prostě nevydejchá. Přitom si neuvědomuje, že ten bluegrass není jen v tom, jak hraješ a nebo jak zpíváš. Je i vo tom, jak žiješ, ale to bysme po něm chtěli moc. Jemu stačí, že je v Plzni, v Hi-fi klubu jednička, a že mu spousta vožralů klepe po rameni. Mladý lidi ho obdivujou a on jim za to, přesně po Hanzlíkovsku, obdělává baby. To je hnus.

TRHAČ: No jo, to je ta poslední aféra s tím Šemorou, to je fakt dobrý. Když si vzpomenu, jak Míša nadával na Hanzlíka a teď se naveze do manželky kámoše.

MÍLA P.: Já vo tom moc nevím, ale Petra Šemoru znám, mladej kluk, docela dobrej kytarista, myslím, že se ta jejich skupina jmenuje Blue Gate, ne? Smutný na tom je, že se s Míšou znaj odmalička, maj vedle sebe chaty a tak. Rodiny, známý… no, do toho nám asi nic není. Mě se to ale nelíbí.

TRHAČ: To nám v redakci taky ne, Mílo! My bysme to nikdy nikomu neudělali! Proto to taky veřejně propíráme!

MÍLA P.: No jasně, už vás vidim.

TRHAČ: Poslední otázka. Slyšel jsi už CD Podskalskýho a tý jeho bandy – Greenhorns hrají Sunny Side?

MÍLA P.: No, na to snad ani nebudu odpovídat! To je hnus! Fialovej! Tfuj!!! Ten Podskalský už úplně zmagořil! Jak si může někdo něco takovýho dovolit, to nechápu! Bral bych ještě, kdyby se sebrala parta opravdu dobrejch muzikantů, já nevím, Malina, myslím Luboše, ne ty dva ostatní trumpetisty, Formánek, Luboš Novotný, Martin Mikuláš a já nevím kdo ještě a natočili to opravdu vkusně a pořádně, ale tohle je vážně hnusný. Ten buzerantskej zpěv, basista naprosto nerytmickej, k tomu to Podskalskýho upachtěný, rozplácaný banjo, no vážně zlatej originál od Greenhornů, nad ten není.

TRHAČ: Tak to byla pěkná tečka, Mílo, radši tě zastavím, než tě z toho klepne pepka! Nech si něco na příště! Díky a někdy ahoj!

Poznámka redakce: Tak ta se teda fakt nedochovala. Kdyby jste někdo vlastnil kopii doplňovačky, budeme rádi když nám jí pošlete - redakce@trhac.cz