Vaření přátelé,

už zatraceně mnoho vody proteklo našimi řekami, co jsme naposledy skrze Trhače vstoupili do vašich domovů, kanceláří, srdcí, mozků, žaludků, jater, ledvin … „Moment! začíná se mi do mysli vkrádat myšlenka na zabíjačkový guláš.“ Prostě jsme rádi, že alespoň dvakrát do roka něco sesmolíme, co vám udělá radost (zvláště některým).

Bohužel tentokrát je vydání Trhače skutečně One Man Show, což mi mimochodem nepřijde příliš vhodné. Je to dáno tím, že ostatní redaktoři jsou zcela neschopní jakéhokoli literárního počinu. Výmluvy typu: jsem velice pracovně vytížen, nemám počítač, nemám nápady, neumím psát, jsou na denním pořádku. Proto bych naši redakci rád rozšířil o nějaké externisty. Pokud máte zájem do Trhače přispět alespoň občas nějakým článkem, tak mě kontaktujte e-mailem (trhac@hotmail.com).

Od tištěné formy Trhače jsme z finančních a technických důvodů zcela upustili a tak budeme jenom rádi, když ho budete tisknout a rozmnožovat pro své offline přátele.

Podle dobře informovaných zdrojů si náš expředseda Petr Brandýs malinko zkalil pověst Mirka Dušína bluegrassové scény a zároveň se docela dobře zkalil sám. Že je PB zručný muzikant a ředitel bluegrassového vesmíru, dobře víme, ale že je také výtvarným umělcem, tušil asi málokdo, tím méně Luboš Kalíšek, majitel útulného Bluegrass Clubu v Českém Krumlově.

Ten již dlouho a bezvýsledně přemítal, jak oživit podkrovní prostory svého klubu. Když tu mu přispěchal na pomoc PB. Po načerpání dostatku inspirace (zřejmě značky Pilsner Urquell) se mladý umělec odebral nahoru tvořit. Vyzdobil podkrovní pokojík vkusným strukturním nástřikem s drobnými motivy kořenové zeleniny, dohromady působící lehce abstraktním dojmem s nezanedbatelnou niterní složkou vlastní osobnosti. Všichni jeho výtvor s patřičným nadšením ohodnotili a od té doby se zakázky jen hrnou.

A co z toho plyne: nekupujte VarioPaint, pozvěte si Petra – je to levnější a budete mít originál!

Televizní pořady Ivana Mládka na Nově skýtají pro nás pomlouvače nezměrné množství inspirace. Na obrazovce totiž defilují hudební kreatury vpravdě olbřímích rozměrů. Nedávno mě však takový pořad zastihl zcela nepřipraveného. Právě jsem odpočíval po večeři, když se na pódiu objevil explavec Jiří Vančura se svou veselou doprovodnou skupinou.

To bude asi comeback, pomyslel jsem si zálibně a sáhl po půllitru piva. Při prvních tónech mi však v hrdle tekutina zaskočila a začal jsem se dusit. Vydával jsem přitom zhruba stejné zvuky, jako zpívající protagonista. Rytmizující pobudové v extázi vyhrávali celkem příhodně „Pane můj,…“ a já už se loučil se životem, zatímco Vančura se loučil se svými hlasivkami. Konečně se mi podařilo vyprsknout zpropadený doušek a strnulý hrůzou jsem se dožil konce písně. Na nic podobného jsem již neměl sílu, proto jsem přepnul na oddechový detektivní seriál.

Co říci závěrem? Jsem rád, že se za to dávení Vančurovi nijak mstít nemusím, trampové ho totiž umlátí sami za to, jak jim zprznil oblíbený osadní evergreen.

V Lovosicích proběhl festival s prapodivným názvem Hašmar nebo kýho čerta a možná vás potěšilo, že skupiny měli poměrně slušný zvuk. O výjimku z pravidla se postarala naše oblíbená jednomikrofónová osada Reliéf. Znělo to, jako by přes chlapce někdo hodil deku, ačkoliv si myslím, že by to nebyl až zas tak špatný nápad, každopádně by to zvýšilo estetický dojem z kapely. Z beden teskně hučela Niagára a jakési hulákání, připomínající rvačku opilých cikánů na veřejných záchodcích. Usměvavé obličeje hochů dokladují báječnou pohodu na pódiu.

Po vystoupení také nešetřili slovy chvály na adresu zvukaře. Druhý den však kdosi přišel s kacířskou myšlenkou, že si tato skupina, složená z deseti inženýrů, jednoho ředitele Všehomíra, jednoho ředitele Country Radia a podobných géniů, zřejmě otočila svůj fajnový mikrofon. Naši gospeloví majstri Európy o tom samozřejmě nechtěli ani slyšet, nám se však podařilo získat fotografii (tentokrát skutečně neupravovanou), která dokládá pravý opak! Nu což, stát se to může komukoli, ale sranda to je.

Manželský trojúhelník Leicht-Šemora-Šemorová se poněkud usadil a ukazuje se, že adaptabilita lidských jedinců v podobných situacích je vskutku vysoká. Dá se téměř mluvit o symbióze. Pro mě má tato rovnice pouze jediné řešení: Šemora je ve skutečnosti rád, že se zbavil manželky a ještě se od Míši přiučí pár tříprstových riffů.

Skupina Blue Gate nyní vzkvétá, všichni se na sebe zubí a dokonce vydali svoje první album Mezi řádky (asi brambor), jak o něm sami napsali, cituji: „debutní“. Protože nejsem žádný nedovtipa, pochopil jsem, že to má znamenat „debutové“ a tuším, že Modrá Vrata chtěla pouze vyzkoušet naší jazykovou bdělost. Taťka Míša hodil do placu taky pár textů a radí svým pozorným žákům, kdy mají zahrát jakou věc, jak mají stát, jak se mají tvářit, co mají říkat (ahoj kamarádi!), no prostě, jak na lidi. K tomu utrousí z rukávu pár kontaktů, sem tam se někde zmíní: „Tak je tam sakra vezměte, jsou to vlastně moji příbuzní!“

Dá se říct, že všechno funguje jako na drátkách, a proto přeji skupině Blue Gate, aby se naučila hrát a prosadila se dřív, než paní Ilona Taťku Míšu omrzí. V opačném případě se totiž zavrtá zpátky do lehce zahnívajícího plzeňského hudebního bahna, kde vládne rukou přísnou, ale „spravedlivou“ Taťulda & Rádio Karolína.

Ještě taková malá perlička od našeho čtenáře – odposlechnuto na Jamboree ve Strakonicích.

Chris Jones prohodil ke Zbyňďovi Burešů při vystoupení COPu:

„Co je to za divnou jam-sessionovou sestavu?“